Author Archives: Elrond

Maškarní bál

„Elronde, už máš kostým?“ zeptá se Tulco, když jdou na hodinu šermu.

„Skoro.“

A za co jdeš?“ vyzvídá dychtivě. „Já jdu za Oromëho.“

„Uvidíš,“ odbyde jej Elrond.

„A za co jde král?“ vyhrkne na něj palčivou otázku všech obyvatel Lindonu.

„No, to já nevím,“ vyhýbá se odpovědi Elrond.

„Nekecej!“

***

Hosté v sále netrpělivě čekají na příchod Velekrále s lordem Elrondem. Uzavírají poslední sázky na jejich kostýmy, zatímco přede dveřmi probíhá rozhovor:

„Pane, nechcete si to rozmyslet? Někdo by to mohl špatně pochopit,“ naléhá na krále Erestor.

„Nesmysl.“

„Alespoň ty silmarily,“ prosí.

„Všichni pochopí, že jde o žert,“ odpovídá přesvědčivě Gil-Galad a otevírá dveře.

V sále je rázem ticho, jak se všechny oči upírají na Melkora s Maironem. Melkor v temném hávu a na čele mu z černé čelenky září silmarily. Mairon je naopak oděn do rudé tuniky a jeho vlasy připomínají roztavené železo.

„Nebyl bych si tím tak jistý,“ dodává ještě Erestor, ale jeho slova zaniknou v Glorfindelově jásotu, když mu běží naproti coby hlava dlouhého Glaurunga.

Téměř dokonalý plán

Raiting: 12+

Fandom: Silmarillion

Shrnutí: Elrond vymyslí naprosto bezkonkurenční plán, zapomene však na jednu věc.

Klišé: Výměna těl


Byl předvečer mého odjezdu. Jeden sluha mi pomáhal dobalovat mé věci. Říkal něco o tom, jak musím být hrdý na svůj úkol. Jak mě jistě těší, že ve mně vložili takovou důvěru. Vnímal jsem jej jakoby z dálky. Ovládala mne úzkost a nejistota. Nezvládnu to. Selžu.

„Nechtěl jsem jet. Možná to není důstojné, ale je to tak. Kdyby mohl jet někdo jiný místo mě, zůstal bych tady,“ řekl jsem. Třeba ať si myslí, že jsem zbabělec.

„Já bych jel hned,“ prohlásil na oplátku.

Podíval jsem se na něj.

„Opravdu? Chtěl bys jet zítra místo mne?“ snažil jsem se, aby můj hlas nezněl příliš nadějně.

„To bych chtěl, pane.“

„Dobře. Zítra, až se probudíš budeš přesvědčivě tvrdit, že jsi lord Elrond. A já, že jsem Callas,“ vysvětlil jsem svůj plán. „Budeme předstírat, že je to nějaké kouzlo.“

„Myslíte, že nám uvěří, můj pane?“ zeptal se sluha poněkud skepticky.

„Rozhodně,“ zazubil jsem se.

***

Jak jsme se dohodli, tak se stalo. Druhého dne jsem sehrál velmi přesvědčivé divadlo o tom, že nechápu, co dělám v posteli lorda Elronda.

Sluha se rovněž velmi dobře vžil do své role. Jeho pohoršený křik a dožadování se snídaně se rozléhal až dolů do přístavu.

Spokojeně jsem si mnul ruce. Tohle vyjde. Určitě to vyjde.

Nastal čas odjezdu. Sledoval jsem svého sluhu, jak nasedá na mého koně.

„Počkej!“ vykřikl Ereinion a vykročil k němu.

Plán selhal. Jaksi jsem se opomněl zmínit, že pokud se ho Velekrál pokusí políbit, nemá mu jednu vrazit a vyděšeně zdrhat přes nádvoří.

Okno

Raiting: 12+

Fandom: Silmarillion

Pár: Ereinion/Elrond

Shrnutí: Jeden vydařený večírek a hlavně vydařený den po něm.

Klišé: Ztráta paměti


Znova jsem vyhledal deník. Přece jen se mi trochu zastesklo po těch dobách, kdy jsme na sebe měli víc času. Teď už jsme málokterou noc spali spolu. Temný pán vpustil do našich srdcí stín, strach a starosti. Oddaloval nás od sebe v době, kdy jsme se nejvíc potřebovali.

Začetl jsem se.

Včera jsme trochu oslavovali. No dobře trochu víc. Vzbudili jsme se asi v poledne. Třeštila mi hlava a Ereinion na tom nebyl líp. Ale bylo to poprvé, co jsme se vzbudili vedle sebe a dlouho jsme se ještě váleli v posteli. Pak jsme posbírali šatstvo poházené po zemi a odebrali jsme se do kuchyně. Ereinion říkal, že je to nejrychlejší způsob, jak dostat kávu a míchaná vejce. Kuchařka měla z našeho příchodu málem smrt. Nebo byla bledá proto, že včera taky hýřila. Byla tím docela pověstná.

Zasmál jsem se. Ještě hodněkrát potom jsem ji viděl ve stejném stavu. Až jsem se divil, jak a kdy zvládne uvařit ta chutná jídla.

Vyhnal ji ven, že si snídani připraví sám. Já jsem moc k čemu nebyl. Bylo mi strašně. Uvařil mi nějaký čaj na bolest hlavy. Začal připravovat kávu a komentoval to: „Vítejte u vašeho oblíbeného pořadu Král a jeho herold v kuchyni. Dnes vařím sám, protože můj herold je indisponován.“ Svíjel jsem se smíchy. „Dnes budeme vařit míchaná vajíčka. Na cibulce. Nejdřív však musíme dát uvařit kávu. Odměříme si dvě lžičky do každého hrnečku.“ Část ji rozsypal na stůl a na podlahu. „Vy to určitě zvládnete líp, protože nemáte kocovinu.“

Neubráním se smíchu. Ta vajíčka se mu tenkrát opravdu povedla. Podezřívám jej, že ve volných chvílích rád vaří.

Přeskočil jsem o několik odstavců dál: Dobíral si mě za včerejšek. Prý jsem tančil s nějakou sličnou dívkou a pak jsme se líbali na balkoně. Ale já si to nepamatuju, takže se to nestalo! Navíc mě vždycky rád zlobí.

Mé staré já bylo naivní. Ne, že bych si vzpomněl, ale teď už vím, že to byla nejspíš pravda. Občas se mi tohle stávalo po požití většího množství alkoholu.

Odložil jsem deník, nechtělo se mi číst dále. Vzpomínka na to, jak jsme byli bezstarostní, bolela. Napadlo mě, že ještě možná není tak pozdě. Přioblékl jsem se a vydal se známou cestou chodbami. Tiše jsem otevřel dveře. Myslel jsem, že bude spát a já se přitulím. Zvedl se však na loktu a podíval se mým směrem.

Potichu jsem za sebou zavřel, přehodil přes židli kabát a přitulil se k němu.

„Co tady děláš?“ zeptal se.

„Já jen tak,“ řekl jsem ospale.

Nechtěl jsem říkat nahlas, že mi bude chybět, a že se příliš brouzdám vzpomínkami. Styděl jsem se za to, že jsem vyměkl. Ereinion mě však přesto objal a přitiskl si mě k sobě. Nejspíš se cítil úplně stejně jako já.

Nevěsta

Rating: 12+
Fandom: Silmarillion                                                                                                                             Pár: Ereinion/Elrond
Shrnutí: O tom jak rychle se šíří drby ve Středozemi.                                                                    Klišé: Předstírané manželství


Probíral jsem se svým šatníkem. Ani ne tak proto, abych vymyslel, co si vezmu s sebou, protože na bitevní pole si opravdu neberete truhly plné oblečení a služky, které vás budou oblékat. Dělal jsem to ze stejného důvodu, jako jsem pročítal svůj starý deník. Hladil jsem příjemný samet a brokát svých tunik. Pak jsem zavadil o chladivé hedvábí ženských šatů. Stále tady byly. Chtěl jsem je darovat některé dívce. Možná jsem na to zapomněl, nebo jsem si je přece jen chtěl nechat? Dostal jsem je darem ke svatbě. Jednou Ereinion říkal, že u něj služebná zahlédla něco z mých svršků a ptala se, kdy bude svatba. To už bylo v době, kdy jsme rezignovali na sloužící, kteří se nezdráhali mít takové poznámky. Prý ji jen naoko pohrozl vyhazovem a pak dodal, že za měsíc.

Nedlouho poté přijela delegace z Temného hvozdu vedená synem krále Orophera, Thrandúilem. Vyšel jsem tehdy na náměstí, abych se podíval, proč ta sešlost. Urozený i neurozený lid si stěží udržel vážnou tvář. Ereinion stál bezradně před princem. Pozdravil jsem se s hosty a ptal jsem se Ereiniona, co se děje. Vysvětlil mi, že mu blahopřejí k nadcházejícímu sňatku a přivezli dary pro jeho choť. Rozhlédl jsem se po naložených koních a jedné otevřené truhlici.

„Přemýšlel jsem jak ti budou slušet,“ řekl a vytáhl z truhly tmavě modré hedbávné šaty. Smál jsem se, pak jsem se uklidnil a poděkoval jsem za dary. Hosté vypadali zmateně. Nejspíš jim ještě nedošlo kdo, že je králova nastávající.

Na večer se narychlo naplánovala hostina. Thrandúil byl mladík odměřený a přehlížející všechny okolo. Dokázal ocenit dobré víno a na rozdíl ode mne je uměl pít. Taky se dovedl tvářit, že nevypil vůbec nic. To naopak nešlo mně. Když jsem vypil tolik skleniček vína, že už jsem je přestal počítat, dostal jsem výborný nápad. Odběhl jsem do svých pokojů a se štěstím opilého jsem se bez problému nasoukal do šatů, obul si střevíčky, které mě trochu tlačily, a vybral si nějaké šperky. Upravil jsem si vlasy a vyrazil zpátky. Když hosté prokoukli převlečení, byli pobaveni, někteří pohoršení a ti příliš opilí mi nevěnovali pozornost žádnou. Ereinion se smál. Pak šel poprosit o tanec.

Chytil mne kousek nad pasem, já jsem mu položil ruku na rameno a druhou ruku vložil do jeho. Moc nám toi nešlo. Já jsem již nebyl jistý v rychlejším pohybu a taky jsem neuměl chodit na vysokých podpatcích. Ereinion měl co dělat, když mě vedl a zároveň dával pozor, abych neupadl. Přesto nám mnoho přihlížejích tleskalo. Náš tanec skončil dřív než dohrála hudba, protože jsem mu bolestivě šlápl na nohu tenkým podpatkem.

Ze zbytku večera už si mnoho nepamatuji. Pil jsem další víno a nevzpomínám si ani to, jak jsem se dostal do své postele.

Svatba se, jak asi tušíte, nekonala. Nevzali jsme se spolu, ani jsme si nevzali nikoho jiného. Ke smůle lidu, který by si přál, aby se jejich král oženil a splodil následníky trůnu. Podle Ereinionových slov pokračování královské linie závisí na mně. Ale já se nikdy s žádnou dívkou neožením, i kdybych tu bitvu přežil.

Kostlivec ve skříni aneb deník v šuplíku

A je tady další povídka do Klišé binga. Tentokrát se dozvíte jak rychle se šíří drby v Lindonu. Několik údajů pro formu:

Přístupnost: 12+
Pár: Elrond/Gil-Galad
Klišé: Nečekané zestárnutí


Balil jsem si věci. Za pár dní jsem měl odjíždět s armádou na pomoc Eregionu. Probíral jsem se tím, co budu potřebovat a co tady nechám. Měl jsem zvláštní pocit, že už se sem nikdy nevrátím. Palčivá předtucha mi svírala žaludek. Nalezl jsem tady opravdový domov. (Na svůj první jsem si uchoval jen matné vzpomínky dítěte.) Když jsem přijel, všichni mě vřele přijali mezi sebe. Později jsem zjistil, že do jisté míry to byla přetvářka. Nepoznal jsem to, jelikož jsem se nikdy předtím nesetkal se šlechtou a intrikami.

Procházely mi rukama předměty, jež uchovávaly vzpomínky. Na léta strávená s Macalaurem a Maitimem, na bratra a na mé začátky v Lindonu, kdy jsem byl pln nejistoty. Myslel jsem si, že nikdy nebudu tak schopný jako ostatní a že se nedokážu přizpůsobit životu ve městě. Na dně šuplíku jsem našel deník. Polilo mne horko. Psal jsem jej před tolika lety. Náhodně jsem jej otevřel a přečetl jsem první větu. Myslel jsem, že jsem na některé věci stár. Třeba na červenání. Byl jsem opravdu rád, že jsem to já, kdo jej našel.

Styděl jsem se za něj, ale přesto jsem jej nedokázal přestat číst. Je neuvěřitelné, co dokáže zamilovanost. V hlavě máte místo mozku řídkou růžovou kaši a nedokážete rozumně uvažovat. Před očima vidíte jen úsměv milého, který vám věnoval při loučení, jeho krásné oči, cítíte hebkost jeho vlasů a vzpomínáte na poslední dlouhý polibek s příchutí vína. A pokud si v té době píšete deník, tak neděláte jen to, že na to myslíte, ale zaznamenáváte to právě na stránkách vašeho ubohého deníku.

Můžu se utěšovat snad jen tím, že on na tom tehdy nebyl jinak. Naše tajná dostaveníčka u něj nebo u mne, kdy jsme se nad ránem plížili zpátky do svých pokojů, aby se na to nepřišlo. Nevinné výlety na ryby nebo piknik. Mysleli jsme si, že si dáváme velký pozor. Teď už víme, že to věděli všichni. Tady nelze mít tajemství, existuje jen veřejné tajemství. Jenže jsme byli slepí. Nechápali jsme proč se stráže smějí poté, co projdeme kolem a utichávají při ohlédnutí.

Jednou mi služebná přinesla mé spodní prádlo, že je omylem dostal někdo jiný. Kdykoli se poté v mé přítomnosti sešlo více služebných, rády si nahlas povídaly o tom, která dívka má iniciály E. P. Doufaly, že již brzy bude mít Lindon královnu, protože král prý ještě nikdy nebyl takhle zamilovaný. Jedna byla tak smělá, že dodala, že nevěsta bude mít určitě šedomodré šaty. ,Půjdou jí totiž k očím.’

„Můžu tě na chvíli vyrušit?“ ozval se ode dveří důvěrně známý hlas.

„Jistě,“ odpověděl jsem.

Zaklapl jsem deník a ukryl jej zpátky do šuplíku. Cítil jsem se o stovky let starší a jako někdo úplně jiný.

Pozval jsem velekrále dovnitř, abych si vyslechl, co má na srdci. Chovali jsme se, jako bych měl odjet na pár dní a pak se zase vrátit. Probírali jsme záležitosti, které je potřeba zařídit do odjezdu. Pak jsme se rozloučili letmým polibkem a vrátili jsme se ke svým povinnostem.

Přesto jsem se nedokázal přinutit něco dělat. Přemýšlel jsem nad tím, jak jsme se za ta léta změnili a snad zmoudřeli.Uvažoval jsem, jestli bych se chtěl vrátit. Ale odpověď jsem nenašel.

Velmi smutný příběh o ženské prolhanosti a mužské naivitě

Přístupnost: pro všechny
Pár: bohužel ano
Klišé: Milostná kouzla/substance/afrodisiaka
Varování: Galadriel!
Shrnutí: Někteří elfové neví, co je to ne a zkoušejí to stále znovu. A někdy jim to projde.

Za podporu a opravení děkuji Artanárovi.


Teprve když se začínalo smrákat, usedl Elrond ke stolu, kde měl roztříděné hromádky papírů a korespondence čekající na vyřízení.
Přes den kontroloval dokončovací práce na novém křídle svého sídla, rozdával nové úkoly, vyslechl si hlášení zvědů, které vyslal nedávno na průzkum okolí, přijal několik poslůPředevším však k této povinnosti  nerad usedal, poněvadž věděl, co za nezáviděníhodný úkol jej čeká.
Připravil si pero a přitáhl si dokumenty, jež mu na stůl navršil mistr Erestor. Byl unaven na to, aby věnoval pozornost obsahu, doufal tedy, že nepodepíše žádost lorda Glorfindela o založení nevěstince. Hromádka se pomalu tenčila a nebe mezitím měnilo barvu od královsky modré po inkoustovou modř, až se nakonec zdálo téměř černé. Hvězdy už jasně svítily, když dokončil svou práci.
Vstal od stolu a za pomalé chůze protahoval ztuhlé svaly. Prošel velkým oknem na balkón, kde jej objal svěží noční vzduch a rozezněl v něm touhu po něčem tajemném, zakázaném a dobrodružném, která se mu usadila v břiše a rozlila se až do konečků prstů. Užíval si ten pocit a zaposlouchal se do zvuků noci. Řeka zněla jako rozbouřené moře, stromy hlučely jako temný hvozd ve vichřici.

Z rozjímání jej vyrušilo zamňoukání kočky, která se mu otřela o nohu. Jen nerad se vracel ke stolu.
Připravil si čistý arch a vzal první dopis z další hromádky. Letmo jej přelétl očima a začal psát. Když odpověděl na předposlední dopis, hvězdy bledly na šedivém nebi. Sfoukl svíci a natáhl se pro poslední dopis. Otevřel jej, ač znal jeho obsah nazpaměť. Byl od lady Galadriel. Znovu jej žádala, aby pojal její dceru Celebrían za manželku, zdůrazňovala prospěšnost a výhody tohoto sňatku. Na závěr ještě připsala, že si dovoluje doufat v kladnou odpověď.
Elrond si mnul čelo a přemýšlel, co má odepsat tentokrát.  Vymlouval se už na žal, který vyplňuje jeho srdce po mnohých ztrátách; na spoustu práce, kterou má s budováním nového sídla; na to, že Celebrían naposledy viděl jako děvčátko. Pohlédl na zpola zakrytý obraz opřený o protější stěnu. Přemýšlel, jestli jí má psát o tom, že již své srdce věnoval někomu jinému a že jeho osud je teď doufat v budoucí setkání.
Stříbřité ranní světlo zaplavilo místnost, když Elrond došel k názoru, že napíše, že nemá zájem o ruku Galadrieliny dcery. Vstal, přešel několikrát místnost tam a zpátky. Přemýšlel, jak by to měl napsat.
„Omlouvám se, pane, nechtěl jsem rušit. Myslel jsem, že spíte,“ omluvil se mistr Erestor, když vešel do dveří.
Nesl v náruči další štos svitků; také zřejmě celou noc nespal.
„Nerušíte,“ řekl Elrond. „Vlastně jdete vhod. Potřebuji sdělit lady Galadriel, že si nechci její dceru a vy určitě víte, jak to podat tak, abychom tady vzápětí neměli armádu z Lórienu nebo přinejmenším namíchnutou Galadriel.“
„Vynasnažím se, pane,“ odpověděl Erestor a na chvíli se na jeho tváři objevil pochybovačný výraz.
Položil na stůl lejstra, vzal si podepsané, dopis položil navrch a vytratil se.

Elrond a jeho nejbližší seděli u oběda a živě si u toho povídali o radostech všedního dne. Zdálo se, že není nic, co by mohlo narušit tuhle pohodu, avšak když lord Glorfindel vtrhl do místnosti v ušpiněných cestovních šatech, s rozcuchanými vlasy a popadající dech, jak se hnal z nádvoří, všichni ztichli a přeběhl jim mráz po zádech.
„Pardon. Tohle musíte vědět. Asi dvě hodiny cesty odtud je paní Galadriel s dcerou Celebrían a služebnictvem. Celeborn s nimi není,” vychrlil ze sebe špatné správy.
Elrond byl v šoku. Hlavou mu proběhlo několik možných plánů o rychlém odjezdu či alespoň lovu, předstírání vážné nemoci. Úplně naposled zvážil možnost přijmutí nezvané návštěvy.
„Zdá se, že nemáme mnoho času,” pronesl rozvážně. Zhluboka se nadechl. „Kdybych odjel, přijedou jindy, proto je náležitě přivítáme. Glorfindeli, zburcuj kuchaře, ať připravují hostinu. Lindire, nachystej si harfu a své nejlepší písně. Erestore, postarej se, aby služebnictvo připravilo pokoje pro hosty a dvořany. Tulco, zajisti, aby byly připraveny stáje pro koně, zvířata budou unavena po dlouhé cestě.”
Elrond vstal od stolu a opustil místnost jako první. Odcházel do svých komnat, cloumal jím vztek a taky měl strach. Galadriel byla schopna mnoha věcí a nevěděl, na co se má připravit.
Zanedlouho za ním přišla služebná, že má přichystané slavnostní roucho. Poděkoval a šel se s její pomocí ustrojit. Pak mu upravila vlasy a usadila mu na ně čelenku.
Zbývalo mu sice ještě dost času, ale nedokázal už nic dělat. Sešel na nádvoří a nervózně přecházel sem a tam. Každou chvíli se jeho zrak stočil k bráně. Po době, která Elrondovi přišla jako půl dne, se objevil Erestor ve své slavnostní černé róbě. V povzdálí se drželo služebnictvo. Jako vždy vše bezchybně zařídili. Nemluvili a vyčkávali příchodu hostů. Chvíli předtím, než se objevila vzácná návštěva, se přiřítil Glorfindel, který si to nemohl nechat ujít. ,Alespoň se převlékl´, pomyslel si Elrond.
Do brány vjeli dva elfové na vysokých hnědácích a uhnuli stranou, aby mohly projet lady Galadriel a Celebrían s doprovodem. Zastavily kousek před Elrondem a sesedly z koní, které si hned vzali na starost sluhové.
„Vidím, že jste připraven,” okomentovala Galadriel nastoupenou šlechtu a služebnictvo.
„Ano. Mohu vědět, co k nám přivádí tak vzácnou návštěvu?”
„Byli jsme zvědaví, jak vypadá vaše sídlo. Celeborn však nemohl přijet. A moje dcera se po vás často ptá, už je to dlouho, co vás viděla,” dořekla Galadriel se zvláštním důrazem na poslední větu.
,To ano,’ napadlo Elronda. ,Vzhledem k tomu, že jí bylo pár měsíců, si na to ani nepamatuje.’
„Bude mi potěšením vás tady provést. Ale teď jste určitě unavené. Erestor vám ukáže vaše pokoje a pak se sejdeme na hostině, jakou si taková vzácná příležitost žádá,” informoval je Elrond.
Erestor se dam ihned ujal a odvedl je dovnitř. Elrondovi se pro chvíli ulevilo.

Ve velkém sále se stůl prohýbal dobrotami. Divoká zvěř a pstruzi z Bouřné se pod rukama kuchtíků proměnili v opravdové lahůdky a lákali k nakousnutí svou vůní a vzhledem. Víno bylo přichystáno v několika džbánech na rozlévání, všechny svíce již hořely, hosté seděli u stolu… Ne, vlastně dva chyběli. Galadriel s Celebrían ještě neopustily své pokoje. Nicméně i tak probíhal družný hovor a byla vyřčena spousta žertů. Třeba o tom, že ženám to vždy dlouho trvá.
Přišly sice pozdě, ale jejich vstup byl velkolepý. To musel uznat i Elrond. Galadriel měla krásné bílé šaty lemované a vyšívané zlatem. Celebrían zvolila šaty v královské modři, posázené tmavými kameny. Všichni přítomní na nich mohli oči nechat, ale přece jen, poté co se usadily, zvítězilo jídlo a pití.
Hodovali dlouho, bavili se o novotách ze vzdálených krajů i o běžných příhodách. Elrond se ale necítil zrovna pohodlně. Celebrían ho po celou dobu pronásledovala pohledem. A navíc pokaždé když vyřkl sebevětší houpost, smála se, jako by šlo o vtip.
Pak mu Galadriel připomněla, že jim slíbil prohlídku svého sídla. Zvedli se tedy a společně se procházeli po krásných síních a nádvořích. Zrovna byli v altánku na konci zahrady, kde Elrond rád pozoroval řeku, která tekla pod srázem, když se Galadriel omluvila, že musí jít zpátky. Zůstali sami a kolem se rozprostřelo trapné ticho.
Pak se Celebrían osmělila a zeptala se: „Nelíbím se vám snad?”
„Jste krásná dívka. Možná se mi i líbíte, ale musíte pochopit, že pro mne je to moc brzo. Necítím se připraven dát někomu znovu své srdce. Bojím se, že jej zase ztratím.”
„To jsem nevěděla. Netrapte se, počkám, až budete chtít.”
,To se mi povedlo,’ pomyslel si Elrond. ,Zamilovalo se do mě dítě a nepochopilo, že nemám zájem.’
„Možná bychom měli jít zpět, začíná být chladno,” řekl nahlas a vykročil zpátky.
Když se vrátili, byla místnost prázdnější. Elrond si vyhlédl služebnou, aby mu opatřila víno. Než však stihla zareagovat, vzala jeho číši Celebrían a odešla ji naplnit. Donesla mu ji a na tváři měla zase ten svůj nesnesitelný úsměv. Stroze ji poděkoval, upíjel rychle, mlčel a pak se omluvil, že je unaven a půjde si lehnout.

Dalšího dne vstal dřív než jindy. Vzbudilo jej slunce a možná zpěv ptáků. A cítil se jinak. Celým tělem se mu rozlévalo štěstí, až měl pocit, že praskne. A hlavně neměl náladu na nic jiného, než se jít projít do zahrad. A bosky, ano půjde bosky a bude se brodit jarní rosou. A možná si zajde k řece zaposlouchat se do její písně. Vzal si na sebe lehký šat. Ani se neučesal a odešel do zahrady.

Bloumal zahradou, skoro se mu až chtělo skládat básně o všech květinách, kapkách rosy a ranních paprscích. Uvažoval, co se to stalo. Vešel do altánu, opřel se o zábradlí a díval e (se)dolů, ale vlastně nic neviděl.
,Já jsem asi zamilovaný,’ řekl si pro sebe. Ten pocit cítil tak dávno, že si skoro nepamatoval,  jaké to je. ,Jenže do koho?’ uvažoval. V tom se mu vybavila světlovlasá dívka v tmavomodrých šatech s tím nejnádhernějším úsměvem. Najednou nedokázal myslet na nic jiného.  ,A ona je do mne snad taky zamilovaná, včera se na mne pořád usmívala.’ Přemýšlel o tom, jak by se tady spolu procházeli, jak by sedávali v tomhle altánku.
A právě v tu chvíli mířil ke stájím lord Glorfindel. Krátil si cestu přes zahradu a nespokojeně si mumlal, že nemohl spát déle.
„Dobré ráno, pane,” pozdravil, když si všiml Elronda. Pak se zarazil. Podíval se na jeho bosé nohy a se zdviženým obočím se zeptal: „Není vám zima?”
„Ne, vždyť je krásný den. A neviděl jste lady Celebrían?”
„Ne, myslím, že ještě spí. Proč se ptáte?” zajímal se Glorfindel.
„Jen tak. No vlastně jsem ji chtěl požádat o ruku,” přiznal Elrond.
„Vy jste se zbláznil!” vykřikl lord Glorfindel.
„Nikoliv. Je to krásná dívka a myslím, že bude skvělou manželkou,” oponoval Elrond.
„No když myslíte,” řekl pochybovačně a šel dál. Pak si to rozmyslel a vydal se za Erestorem. Když mu řekl, čeho byl právě svědkem, začali společně přemýšlet, co by za tím mohlo být. Pak jej napadlo, jestli mu nenesl víno někdo jiný. V tom jim to došlo a rychle se vydali hledat Elronda. Než se však stačili dostat na místo, kde byl naposledy viděn, potkali Lindira, který jim sdělil nejnovější radostnou novinu, že se jejich pán bude co nevidět ženit.
Glorfindel s Erestorem se na sebe poraženecky podívali. Bylo pozdě. Jakmile už požádal o její ruku, či dokonce začal se svatebními přípravami, nemohli říct nic o tom nekalém způsobu. Galadriel by jim přinejmenším vyhlásila válku.
Netrvalo dlouho a setkali se s Elrondem. Už nebyl bos a vypadal docela obvykle. Teda do té doby, než je zahltil ódami na svou nastávající ženu. Svatba se měla konat za pouhý měsíc. Návštěva rychle odjela, aby se stihla nachystat. Služebnictvo v domě už mělo také plné ruce práce s přípravou. Všude bylo tolik ruchu; někdo se radoval a ochotně se přidal, jiní hledali klid a nevěřícně se dívali na tu změnu.

Po několika dnech Elrond svolal radu. Pozváni byli především ti, co se mu teď raději vyhýbali. Zjistili, že mají před sebou zase Elronda, kterého dobře znají. Svěřil se jim, že mu je, jako by se probudil ze sna a neví, jak z toho ven.
„Mistře Elronde, obávám se, že teď už se nedá vymyslet nic. Byl to jejich promyšlený plán a povedl se jim. Myslím, že by nebyl dobrý nápad, kdybyste teď oznámil, že to celé byl omyl či dokonce, že v tom mají prsty. Obávám se, že se musíte smířit s tím, že máte ženu. Berte to z dobré stránky. Je hezká, z dobré rodiny a dá vám potomky,“ dokončil svůj monolog Erestor.
„Děkuji za vaše shrnutí. Také jsem se obával, že se z toho nevymluvím,“ povzdechl si.

Den, kdy se konala svatba, začal mírným deštěm, po kterém vysvitlo slunce. Všichni byli nedočkaví, ochomýtali se kolem a snažili se, aby bylo vše ještě dokonalejší. Svedli však už jen urovnávat květinovou výzdobu a donekonečna si upravovat své nejlepší šaty. Elrond byl od rána zachmuřen a vypadal jako stín jejich pána, teprve chvíli před obřadem se přemohl a trochu se usmíval. Nicméně poté, co proběhl dlouhý rituální obřad a poté, co si se svou paní chvíli povídal o samotě, to vypadalo, že přece jen nelituje. A jeho dobrá nálada se přenesla i na ostatní pochybovatele. Celebrían byla milá, usměvavá a Elronda opravdu milovala.

Dalšího dne brzy ráno se lord Glorfindel probudil v hodovní síni na ovčí kůži, na které si v noci ustlal. Bylo mu hrozně. Opatrně se zvedl do sedu, promnul si oči a proklínal všechnu medovinu, jíž pozřel. Pak si všiml, že není sám. U stolu seděl Elrond a popíjel víno.
„Dobré ráno, pane, neměl byste být se svou ženou?“ zeptal se Glorfindel.
„Dobré,“ odpověděl pán domu. „Nedalo se to vydržet. Nejdřív byla milá. Pak si začala stěžovat, že se jí málo věnuju, že jsme vybrali květiny, které nemá ráda, že se jí nelíbí všichni mí přátelé. Prý bych se jich měl zbavit. Že jsem příliš mírný na své sloužící. Jeden prý ulil trochu vína na ubrus a nebyl náležitě potrestán. Co jsem komu udělal?” postěžoval si.
Glorfindel mávnul rukou a řekl: „Z toho si nic nedělejte. Je to ženská, příště jí to jen odkývejte a vypusťte to z hlavy.“ Tato moudrá rada Glorfindela natolik vyčerpala, že si raději zase lehnul.
,,Máte pravdu,” odsouhlasil Elrond a spokojeně se napil vína.