Okno

Raiting: 12+

Fandom: Silmarillion

Pár: Ereinion/Elrond

Shrnutí: Jeden vydařený večírek a hlavně vydařený den po něm.

Klišé: Ztráta paměti


Znova jsem vyhledal deník. Přece jen se mi trochu zastesklo po těch dobách, kdy jsme na sebe měli víc času. Teď už jsme málokterou noc spali spolu. Temný pán vpustil do našich srdcí stín, strach a starosti. Oddaloval nás od sebe v době, kdy jsme se nejvíc potřebovali.

Začetl jsem se.

Včera jsme trochu oslavovali. No dobře trochu víc. Vzbudili jsme se asi v poledne. Třeštila mi hlava a Ereinion na tom nebyl líp. Ale bylo to poprvé, co jsme se vzbudili vedle sebe a dlouho jsme se ještě váleli v posteli. Pak jsme posbírali šatstvo poházené po zemi a odebrali jsme se do kuchyně. Ereinion říkal, že je to nejrychlejší způsob, jak dostat kávu a míchaná vejce. Kuchařka měla z našeho příchodu málem smrt. Nebo byla bledá proto, že včera taky hýřila. Byla tím docela pověstná.

Zasmál jsem se. Ještě hodněkrát potom jsem ji viděl ve stejném stavu. Až jsem se divil, jak a kdy zvládne uvařit ta chutná jídla.

Vyhnal ji ven, že si snídani připraví sám. Já jsem moc k čemu nebyl. Bylo mi strašně. Uvařil mi nějaký čaj na bolest hlavy. Začal připravovat kávu a komentoval to: „Vítejte u vašeho oblíbeného pořadu Král a jeho herold v kuchyni. Dnes vařím sám, protože můj herold je indisponován.“ Svíjel jsem se smíchy. „Dnes budeme vařit míchaná vajíčka. Na cibulce. Nejdřív však musíme dát uvařit kávu. Odměříme si dvě lžičky do každého hrnečku.“ Část ji rozsypal na stůl a na podlahu. „Vy to určitě zvládnete líp, protože nemáte kocovinu.“

Neubráním se smíchu. Ta vajíčka se mu tenkrát opravdu povedla. Podezřívám jej, že ve volných chvílích rád vaří.

Přeskočil jsem o několik odstavců dál: Dobíral si mě za včerejšek. Prý jsem tančil s nějakou sličnou dívkou a pak jsme se líbali na balkoně. Ale já si to nepamatuju, takže se to nestalo! Navíc mě vždycky rád zlobí.

Mé staré já bylo naivní. Ne, že bych si vzpomněl, ale teď už vím, že to byla nejspíš pravda. Občas se mi tohle stávalo po požití většího množství alkoholu.

Odložil jsem deník, nechtělo se mi číst dále. Vzpomínka na to, jak jsme byli bezstarostní, bolela. Napadlo mě, že ještě možná není tak pozdě. Přioblékl jsem se a vydal se známou cestou chodbami. Tiše jsem otevřel dveře. Myslel jsem, že bude spát a já se přitulím. Zvedl se však na loktu a podíval se mým směrem.

Potichu jsem za sebou zavřel, přehodil přes židli kabát a přitulil se k němu.

„Co tady děláš?“ zeptal se.

„Já jen tak,“ řekl jsem ospale.

Nechtěl jsem říkat nahlas, že mi bude chybět, a že se příliš brouzdám vzpomínkami. Styděl jsem se za to, že jsem vyměkl. Ereinion mě však přesto objal a přitiskl si mě k sobě. Nejspíš se cítil úplně stejně jako já.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s